Miniatura, o tom, jak řeči jdou a voda teče. O milionech a levném vínu.
“Jo, paní Sokolíková to s tím Honzou nemá jednoduché, slyšela jste to?.” rozpovídala se stará Rousková přitom rozhazovala rukama.
“Ne,” udiveně pohlédla na Rouskovou místní drbna Vondráčková, “Honza? Nepovídejte, takový slušný kluk to je, “studuje vysokou v Praze, na univerzitě.”
Rousková se napila z krabice levného červeného vína, “on prý kamarádovi ukradl občanku a vzal si na něj půjčku, kreditku nebo jak se to jmenuje, na dvě stě tisíc, no,” rozhlédla se okolo sebe, zda je tu ještě někdo, aby se s touto novinkou mohla svěřit i ostatním.
Lavičky v parku byly prázdné, jen stromy šumely v mírném větru.
“Chudák paní Sokolíková, musí za něj teď zaplatit šest tisíc splátku, jinak jim prej exekutoři seberou barák, fakt,” Rousková se s vážnou tváří opět rozhlédla.
Paní Vondráčková také ochutnala víno z krabice, “hmmm, je dobré,” zakývala hlavou, “no, Sokolíková, chudák, no, ale to víno je dobrý,” nedávala najevo, že jí to natolik zajímá, aby touto událostí obšťastnila další sousedky.
Stmívalo se, krabicové víno došlo. “Tak dobrou noc, paní Rousková, to jsou věci, to jsou věci.”
Paní Vondráčková se pomalu pomocí berlí sunula k domovu, trošku přiopilá tím nekvalitním vínem, “sakra, to je ale hnus, a ten Honza zatracenej, to zase nebudu spát,” říkala si po cestě a zavrávorala. Posadila se opět na nejbližší lavičku, aby to pro ní nedopadlo hůře a neskončila na zemi.
“Dobrý den, paní Vondráčková,” okolo procházel Honza Sokolík, “tak co? Vínečko, drbíčky, sousedky?”
“No, to víš, Honzíčku, copak na stará kolena dělat, že?,” usmála se a snažila se vstát.
“Počkejte, pomůžu vám,” položil velkou sportovní tašku na zem.
“Ne, Honzíčku, jdi domů, za maminkou, to víš, má teď starosti s tím barákem, prej už není její, no,” vstala a pokračovala v cestě domů.
Otevřel dveře, zul si boty, “ahoj mami, prej přijdeme o barák, potkal jsem drbnu.”
“Vondráčkovou? Jo, ty prej dlužíš dva miliony?,” zasmála se, “tady máš na stole večeři.”